Tomáš G. Masaryk a Rakousko-Uhersko II
PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Tento poznatek byl jedním z jeho největších rozčarování v politice v tomto období a trvalo více než rok a půl než této skutečnosti plně uvěřil a zahrnul ji do svých postojů a argumentů. Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit.1 Postupně vkládal určitou naději do mladších generací Austroněmců, které měly více příležitost ke kontaktům s více demokratickým světem, včetně západní filozofické literatury, a sám svými články v německy psaném tisku (Die Zeit) přispíval od poloviny 90. let k tomu, aby rakouští Němci, zvláště inteligence, byli více informováni o situaci a problémech české politické scény. V řadě důkladných článků vysvětloval jak ‚českou otázku‘ tak zájmy říše.2 Vědom si rozdílů v demokratickém a nedemokratickém způsobu myšlení, opět doufal, že znalosti, věcné analýzy a argumenty týkající možností pozitivního rozvoje a pokroku jednotlivých národů i říše, musí nutně ovlivnit většinu austroněmeckých politiků i veřejnost. Avšak i tato jeho víra byla postupně zklamána.
V historické literatuře se objevuje názor, že nikdy před tím a nikdy po roce 1893 říšská rada neslyšela tak věcně i statisticky fundované projevy a analýzy všech závažných problémů říše, jakými byly mnohé projevy mladočechů, včetně tří realistů.3 Jejich vlivu na českou veřejnost pomáhala skutečnost, že jejich doslovné překlady nebo jejich podrobné obsahy byly uveřejňovány v Národních listech4 a v Čase. Čeští poslanci také často obcházeli korunním projevem a vládou vyhlášený princip „nepolitické politiky“ s jeho zákazem dělat souvislosti mezi vnitřní a zahraniční politikou a naopak. Už ve svém prvním projevu označil Masaryk tento podivný princip za „příznak celého systému“, který odsuzoval poslance nezabývat se „velkými politickými otázkami“,5 ale jen nepodstatnými problémy. Ve svých čtrnácti důkladných a věcných projevech v radě a šesti v delegacích se Masaryk věnoval zvláště vzdělání, české otázce, sociálním problémům, a zahraniční politice.
I když byl Masaryk kritický k vládě, a důkladnými argumenty obhajoval požadavky směřující k větší federalizaci a demokratizaci (například všeobecné hlasovací právo, potřebu druhé české univerzity, zastavení násilného poněmčování Čechů v pohraničí, princip federalismu, rovnoprávnost národů, atd.), tón jeho projevů byl rok a půl umírněný, předpokládající, že vláda a většina poslanců zamítá potřebné reformy jen z neznalosti faktů a jejich souvislostí. Jeho umírněnost občas narážela na odpor jak některých voličů a spolků,6 tak Národních listů, které vždy vystupovaly mnohem radikálněji než si mohli dovolit mladočeši v radě. Tam totiž nebylo možné uplatňovat původně proklamovanou politiku ‚důsledné opozice‘, neboť by se tak český národ nemohl podílet na praktických důsledcích pozitivních usnesení, která se někdy podařilo v radě prosadit zvláště v sociální oblasti, a to hlavně díky iniciativě českých poslanců.
Svůj neradikální postoj musel Masaryk vysvětlovat již voličům ve své ‚Strakonické řeči‘ 22. září 1891,7 v níž odmítal radikalismus části mladočeské strany jako nerealistický, neplodný postoj, marně usilující v dané konstelaci sil o realizaci českého státního práva. Masaryk zároveň věřil, že tento cíl nebyl zatím prioritou většiny českých voličů. Také důkladně vysvětloval svým posluchačům (a čtenářům), proč se mladočeská delegace, demokraticky, federalisticky a sociálně orientovaná, nemohla v radě spojit s některým politickým klubem, jako to činívali mnohem konzervativnější staročeši. Své názory stavěl do velké míry na víře, že až Němci v českém království pochopí velké ekonomické a správní výhody federalismu, přikloní se také k požadavku českého státního práva. Nepovažoval za nemravný oportunismus, který sledoval zlepšení situace českého národa ve specifických oblastech, ale neslevoval ze základních programových principů a dlouhodobých cílů. Pro tuto řeč byl Masaryk staročechy se zadostiučiněním nazván politickým oportunistou.8
Metoda důkladného zkoumání konkrétních problémů společnosti, proponovaná realisty, byla v politice naprosto něco nového, vzbuzující brzy údiv a respekt, ale také strach. Věcné analýzy a argumenty mladočechů narážely stále silněji na odmítavý postoj většiny austroněmeckých poslanců, kteří někdy až směšně obhajovaly „oprávněnost“ privilegií rakouských Němců, někdy dokonce urážlivě vůči Čechům. Postupně sílilo rozčarování Masaryka z kompetentního, ale marného úsilí českých poslanců podat v radě důkladné a relevantní informace a analýzy stavu říše a realistické návrhy na řešení problémů. Jak již bylo zmíněno, toto jedno z největších politických rozčarování Masaryka vedlo po roce a půl k podstatnému zvratu jeho předpokladů o možnostech federalizace a demokratizace říše v zájmu její vnitřní síly, stability a v zájmu prosperity jejich národů. Rozčarován, Masaryk se po dvou a půl letech, začátkem září 1893, vzdává svých poslaneckých mandátů. Vedly ho k tomu jak postoje většiny austroněmeckých poslanců, tak nespravedlivé postoje vlády, která navíc v polovině září vyhlásila nelegitimně nad Prahou a okolím výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku. Masaryk se ještě snaží ovlivňovat svými německy psanými články, uveřejňovaných hlavně v Die Zeit, mladší generace rakouských Němců, aby pochopily, že demokratičtější a spravedlivější postoje vůči slovanskému obyvatelstvu přispějí k dobrým vztahům, ke stabilitě říše. I to však byla práce marná.
Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše.9 Začátkem 90. let byl zvláště aktivní tomto ohledu vůdce austroněmeckých liberálů Ernst von Plener, který ve svém projevu v říšské radě již v říjnu 1891 trval na tom, že uskutečnění českého státního práva (t.j. větší suverenity českého národa a království v rámci říše) by říši zničilo.10
Později, ve svém druhém poslaneckém období Masaryk volil již přímou konfrontací s nespravedlivou, ba i nelidskou a nelegitimní podstatou přístupů vlády, vycházející z pozice síly, obhajoby privilegií a politiky expanse. Přes jeho důkladné úsilí rozumět situaci, se zdá, že nedocenil hluboké iracionální aspekty nedemokratických postojů a nedemokratické politické kultury Austroněmců a Němců.
První projev, který indikoval podstatný zlom v jeho filozoficko-politických předpokladech, pronesl na českém sněmu 7. dubna 1892. Zabýval se v něm nedemokratickými a nespravedlivými přístupy Austroněmců vůči neněmeckým národům. Druhý, podobný, přednesl 18. listopadu 1892 v říšské radě.11 V prvním projevu se ještě vrátil k punktacím, které charakterizoval tak, že Čechům dávaly sliby a Němcům skutky, a že by nikdy nemohly mezi Čechy a Němce přinést smír, protože vytvářely podmínky k poněmčování českého obyvatelstva. V obou projevech kritizoval politickou filozofii rakouských liberálů, která vyznávala centralismus, silný stát a nutnost politické a privilegované převahy jedné národnosti, jmenovitě německé -- germanizující, nivelizující a unifikující, požadující němčinu jako státní jazyk. V projevech v delegacích Masaryk kromě jiného dokazoval, že ne Rakousko potřebuje Německo, ale naopak, že Německo potřebuje Rakousko ke své výbojné politice na Balkán, kde již bylo hospodářsky Rakousko Německem značně vytlačeno .12
1 Nejsilněji byly tyto názory vyjádřeny v Masarykově projevu v českém sněmu 7. dubna 1892, o němž bude řečeno ještě více. Řeč o vídeňských punktacích, in: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. 31-46. Téměř celý projev byl uveřejněn v českém tisku: Sněm království českého, in: Národní listy, 8. dubna 1892.
2 O této obdivuhodné Masarykově činnosti má v tomto sborníku příspěvek kolegyně PhDr. Jana Malínská.
3 Takto charakterizoval činnost mladočechů již Josef PENÍŽEK, který celkovou politickou aktivitu v Čechách v letech 1891-93, včetně participace veřejnosti, považoval za intensivnější než za první československé republiky. In: Česká aktivita v Čechách v letech 1878-1918. I-II, Praha 1930-31, díl I, s. 116.Také zmiňuje málo známou skutečnost, že čeští poslanci byli první, kteří vnášeli do jednání rady otázku sociálních problémů a nutnosti jejího řešení, J. PENÍŽEK, Česká aktivita, II, s. 207. Naznačuje, že tato intensivní, demokraticky orientovaná politická činnost byla velkým vkladem pro politickou úroveň české veřejnosti po vzniku Československé republiky v roce 1918. Tento názor měl v této době i Kamil Krofta. Naopak v zahraniční historické literatuře je obvykle činnost mladočeských poslanců brána jako neúspěšná, bezvýsledná. Nedoceňuje se v ní, že jejich komunikace s českými voliči a veřejností měla trvale pozitivní důsledky.
4 Jen stenografované projevy se mohly v překladech uveřejňovat v tisku, aby nad nimi byla možná kontrola policií. A jen německy pronesené projevy se stenografovaly. Teprve ze první světové války se začaly v říšské radě stenografovat i projevy neněmecké.
5 Masarykův projev O průběhu říšských voleb, 20. května 1891, T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, I, s. 61.
6 Např. politický spolek Sladkovský na své schůzi 12. srpna 1891. Čas, V. č. 39, 26. 9. 1891, s. 622-24.
7 Poslanec prof. Masaryk před voliči, in: Národní listy, 24. září 1891. Kvůli Masarykově projevu byl tento náklad Národních listů zkonfiskován policií a dán k cenzuře. Ale téhož dne 24. září 1891 Plzeňské listy publikovaly téměř doslovně Masarykův projev, Řeč posl. Prof. Masaryka ve schůzi lidu v Strakonicích. Masaryk se v této době zabýval radikalismem mladočeské strany v článku v Čase, 17. října 1891, s. 666-670.
8 Mladočeský obhájce oportunní politiky, in: Hlas národa, 25. září 1891. Ale i Národní listy začaly opět více útočit na Masaryka a realisty.
9 Tímto problémem se zabývala i řada západních historiků; nejobsáhlejší publikace na toto téma je pravděpodobně soubor článků v Austrian History Yearbook, I-III, 3. část., USA: Houston: Rice University 1967.
10 Říšská rada, in: Národní listy, 24. října 1891.
11 Masaryk, T. G., Řeč na sněmu království českého, in: Národní listy, č. 99, 8. 4. 1892. Řeč poslance prof. Dr. Masaryka při rozpočtové debatě na říšské radě dne 18. listopadu 1892, in: Národní listy, 23. 11. 1892. Příloha k č. 324, s. 9. Oba projevy jsou součástí T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. .31-46, a s. 235-60.
12 I v zahraniční hodnotné literatuře se setkáváme s názorem, že od r. 1891 Německo usilovalo o těsnější ekonomické vztahy s Rakousko-Uherskem, které postupně měly dorůst do spojené střední Evropy pod německým vedením. F. R. BRIDGE, From Sadowa to Sarajevo, London and Boston, 1972, s. 190-191. Nejen v této knize, ale v jiných pracích názory na podstatu reforem, které mohly stabilizovat a přispět k trvání habsburské říše, jsou v mnohém totožné s úsilím mladočeské delegace v říšské radě.